Moje pohybová praxe

Úvod

Veškerý text níže popisuje mé vlastní vnímání a chápání pohybové praxe tak, jak ji praktikuji. Nabízeno, nikoliv vnucováno, je tu mé vlastní pojetí, snad širší, než je obvyklé, hledající přesahy mimo rámec fyzického pohybu, zaruceně však vycházející z mé životní cesty a časem nabytých zkušeností a z různých zdrojů posbíraných a namixovaných informací. Můj zorný úhel může být na míle vzdálený významu, který tomuto pojmu dal někdy někdě někdo jiný, a nebo naopak může obsahovat mnoho průsečíků. Neni v mé moci ručit ani za jeden scénář, který je ať tak či onak výsledkem náhody.

Stránky jsou aktuálně ve vývoji, jehož organizace připomíná proces vytváření sochy, né-li přímo sousoší. Od hrubého tvaru přecházím postupně k tvarování jednotlivých částí až po ty nejjemější detaily. Různé partie jsou v rozdílných stádiích rozpracování. Z povrchu se nořím čím dál hlouběji. Pro zachování přehlednosti ponechám v této části základní pojednání a v jednotlivých příspěvcích na blogu rozvedu jednotlivá témata podrobněji.

Co je to pohybová praxe?

Pojem pohybová praxe si obecně definuji jako individuální systém skládající se z pohybových a jiných - ne nutně pohybových - seberozvíjejících aktivit vykonávaných pravidelně a konzistěntně za určitým účelem a daným cílem. Je to nekončící proces učení, kde pohyb slouží jako metafora života.

Jak už sám název napovídá, důraz je kladen na praktikování, jež samo o sobě podléhá jistému řádu a pravidlům, a zcela nepochybně i vývoji a změnám v postojích. Vždyť pohyb je přirozenou součástí života, bez jeho praktikování žijeme méně. V minimalistickém pojetí lze tak na pohybovou praxi nahlížet jako na pohybovou hygienu. Tuto optiku lze pak uplatnit obecně i na ne čistě pohybovou složku praxe.

Rozhodně se tedy nejedná jen o teoretický koncept, ačkoliv díky nezbytnému systematickému přístupu je nutná častá sebereflexe a jistá dávka koncentrace. Nezbytnou ingrediencí je odpovídající mindset, díky němuž se v ideálním případě stává praxe součástí všech každodenních činností.

Nedílnou součastí pohybové praxe je vlastní průzkum na poli praktickém a studium na poli teoretickém.

A co pohybová praxe není?

Pohybová praxe není sport, ačkoliv v jejím rámci také dochází ke zvýšování fyzické či mentální kondice, a to samo o sobě může být jejím dílčím cílem. Ve sportu jde však primárně o výkon a soupeření. Na druhou stranu, sport může být součástí pohybové praxe a pohybová praxe jakožto koncept může svým přístupem pomoci každému sportovci k lepším výsledkům.

Pohybová praxe má mnohem blíže k uzavřeným systémům, jako jsou bojová umění, která mají také obvykle vnější i vnitřní dimenzi, etický kodex a mnoho dalších přesahů, s tím rozdílem ovšem, že pohybová praxe má hranice otevřené a dokáže absorbovat jakýkoliv prvek, jenž praktikujícímu dává smysl.

Co je cílem pohybové praxe?

Cílů může být celá řada, na různých úrovních, dle osobních preferencí každého člověka.

Dílčím cílem může být například zvýšení mobility či fyzické kondice, znovunabytí pozornosti vůči svému dechu, tělu, zklidnění mysli apod.

Za obecný cíl pohybové praxe považuji komplexní rozvoj a dosažení optimálních fyzických, mentálních a duševních schopností člověka.

Ultimátním cílem je pak péče o své okolí a skrz rozšířené vědomí i potenciálně přispění k záchraně planety (vysvětlení zde (TBD)).

Klíčovým slovem v obecné definici je "optimálních". Toto slovo vnáší do celého konceptu stěžejní prvek rovnováhy, jenž se jím prolíná na mnoha úrovních. Pro mne osobně je rovnováha fundamentálním hlediskem pro veškeré dění na této planetě.

Zpět, ale v k pohybové praxi. Ta je v mém pojetí orientovaná na maximální pestrost a univerzálnost, a tudíž obsahuje mnoho atributů, jejichž kultivaci je proto třeba adekvátně balancovat. Rovnovážný bod si stanoví každý vlastník své praxe podle svých preferencí.

Další význam použitého přívlastku "optimální" spočívá v nutnosti konfrontovat svůj osobní růst s dopadem na své okolí. Opět tu narážíme na obecný konflikt růstového přístupu versus hledání rovnováhy, jehož důkladnému výkladu se věnuji v tomto článku na blogu.

Mapa pohybové praxe

Následuje výčet a popis všech atributů pohybové praxe, kompletní mapy Homo Animalis. Je to struktura, která pokrývá člověka od základních tkání až po morální kompas. Tato pasáž obsahuje poměrně veliké množstí teorie, a to z několika důvodů. Pro mě osobně zde vzniká platforma, díky níž se seznamuji s jednotlivými pojmy a výrazy, třídím je a zkoumám jejich vzájmené vztahy a zpětně vše reflektuji. V tomto prostoru mohu o své pohybové praxi přemýšlet a rozvíjet její systém. Zároveň definuje pojmy a vzniká tak slovník výrazů a termínů, který pak může být využit pro komunikaci uprostřed komunity.

I. Biomotorické kapacity

Začneme výčtem základních stavebních kamenů, surovin, ze kterých se staví, neboli skládá výsledný produkt. Definují, co náš biologický stroj fyzicky unese a dokáže. Jedná se o základní vlastnosti tkání a nervové soustavy, které jsou nezbytné pro jakýkoliv dynamický či komplexnější projev.

Síla: Motor a integrita těla

Síla je neskutečně široký pojem a patří mezi základní kapacity lidského těla, bez které se lze v pohybové praxi jen těžko obejít. V jejím kontextu nepředstavuje pouze schopnost zvedat těžká břemena, ale je to základní projev životní energie a strukturální integrity. Bez adekvátní síly ztrácí pohyb svou přesnost a tělo svou odolnost. Síla nám totiž vytváří nezbytnou rezervu – díky ní nepracuje náš organismus neustále na hraně svých limitů, což přináší klid do tkání i do mysli.

Z hlediska motivace je síla také nejčastěji žádaným artefaktem. Je úzce spjatá s rozvojem naší civilizace a je součástí historie snad všech starobylých kultur. V přirozeném prostředí nebyla síla výsledkem izolovaného tréninku, ale vedlejším produktem interakce s okolím. Byla to schopnost těla reagovat na výzvy světa. I dnes je síla jednou z primárních vlastností při posuzování hodnoty člověka, ať už se nám to líbí nebo ne. Je totiž fyzickým vyjádřením naší autonomie; síla nám dává schopnost "unést sami sebe" a nespoléhat pasivně na pomoc systému či okolí.

Ve veřejném prostoru lze narazit na následující kontroverzní tvrzení: "Ženy netouží po slabých mužích, otcové po slabých synech, synové po slabých otcích." Tuto archetypální potřebu síly však nelze vnímat pouze jako mužskou záležitost, ale jako lidskou potřebu bezpečí a opory. Právě pohybová praxe odkrývá aspekty síly, které jsou společné pro muže i ženy a které nám umožňují být v životě aktivními hybateli, nikoliv oběťmi okolností.

Síla by tedy neměla být vnímaná jen čistě jako fyzická vlastnost. Stejně důležitá je i síla mentální, síla vůle. Obě tyto roviny jsou úzce propojené. Budování té fyzické totiž slouží jako "hmatatelná laboratoř" pro růst naší vůle – na tréninku se učíme pracovat s odporem a nepohodlím v kontrolovaném prostředí, což pak přenášíme do běžného života. Tuto dualitu a schopnost přenosu efektu mají už jen dva další atributy pohybové praxe, a to vytrvalost a stabilita.

Budování síly má tedy rozhodně smysl a právem si vysloužila první místo mezi atributy pohybové praxe. Kolik úsilí jí však věnovat, závisí na definovaných cílech. I zde musíme pamatovat na rovnováhu, aby nedošlo k tzv. přetrénování síly, kdy vymezený čas spálíme na úkor rozvoje jiných, stejně důležitých schopností.

V článku Základní teorie síly se dále dočtete o typologii, jejích formách a dalších aspektech.