Klíčem ke všemu je rovnováha a rovnováha je klíčem ke všemu

Vše, o čem pojednává tento web, je protkáno hledáním rovnováhy. Rovnováha je vetkána do genetického vřetena tohoto projektu. Pro pochopení všeho, o čem se na těchto stránkách píše, je nutné pochopit a přijmout princip rovnováhy.

Pochopte. A pochopíte-li, prozřete. Prozření je to, co náš svět potřebuje. Proto je třeba vrátit téma rovnováhy zpět mezi širokou veřejnost. Rovnováhu, jakožto všeobjímající a jediný udržitelný koncept, lze totiž aplikovat na cokoliv, co se odehrává v našich životech.

Jakmile si osvojíte uvažování v kontextu rovnováhy, již nikdy neuvidíte svět stejným způsobem.

Svět v zajetí lineární iluze 

Současná společnost však na rovnováhu zapomněla, nahradila ji paradigmatem neustálého růstu. Moderní člověk uvažuje akumulačně a lineárně – vývoj zredukoval na pouhé dvě dimenze: "nahoru a dolů". Za opak růstu považuje "krizi", a tuto černobílou představu nám vnucuje na všech možných úrovních našich životů, a to všemi možnými komunikačnimi a edukačnimi prostředky. Přitom v našem vícerozměrném vesmíru existuje nekonečno směrů a žádný z nich nemusí být přímý, aby byl ku prospěchu lidstva či člověka samotného.

V opojení z kvantity zapomínáme na kvalitu. Sladká lákadla nacházející se na povrhu nám brání nahlédnout pod něj, do hloubky. Mluvíme o pokroku, aniž bychom se shodli na jeho definici. Pro technologii zapomínáme na humanitu. Ve svém slovníku akcentujeme slova jako "výhoda", "konkurence" namísto "synergie" a "spolupráce". (Pochopitelně ne vždy a všude; v globálním měřitku však tyto trendy převládají.)

Jde to i jinak

Co kdybychom své uvažování upravili způsobem, kdy nebudeme posuzovat pouze svůj užitek, ale i užitek druhé či třetí strany. Způsobem, kdy kriteriem nebude jen "jak moc" nebo "jak málo", ale jak "ideálně", jak "optimálně". Co kdybychom se před tím, než si příště něco dopřejeme a nebo naopak odepřeme, zamysleli nad důvodem. Je to proto, že toho máme příliš málo nebo mnoho? Zeptejme se raději sami sebe, kolik je toho ve vtahu ke danému protikladu. Jaký dopad bude mít naše jednání na naše okolí? Ať jsme si toho vědomi, či nikoliv, my všichni jsme nedílnou součástí ekosystému, ve kterém žijeme, a proto nesmírně důležité a zodpovědné je vzít při rozhodování v potaz. Pouze stritkní pro-růstová úvaha své okolí bezohledně ignoruje a devastuje.

Život v konečném prostoru

Součástí úvah o rovnáze je uvědomění omezenosti všeho, co nás obklopuje, zdrojů, prostoru, a také času, který je nám vyhrazen. Nahrazení rovnováhy růstem jakožto hlavním cílem vychází z nesprávného předpokladu, že zdroje, prostor a čas jsou neomezené. Pakliže jedna strana bezohledně maximalizuje svůj užitek, jde to logicky na úkor strany druhé. Popisované principy platí v každém ekosystému, makroekonomii, geopolitice, ale i na úrovni jednotlivců v jejich běžných životech a vztazích, či v mikrokosmu naší bilogické podstaty. I zdánlivě přínosná specializace, pakliže něčemu věnujeme svoji pozornost přespříliš, získáme mimořádné dovednosti, dosáhneme hlubokého poznání v jedné izolované oblasti, ale nebudeme mít čas na rozvoj v jiném oboru, který se může projevit jako stejně důležitý. Musíme se vždy ptát, jakou cenu platíme za překročení hranice rovnováhy. Ne jen sledovat akumulovaná aktiva a pasiva.

Spirála, kruh a sinusoida 

Co je však rovnováha? Rovnováha není nehybné kyvadlo uprostřed. Je to pohyb kyvadla, který se po vychýlení vrací zpět. Je to ideální stav, který je však dosažen vždy jen na krátký okamžik. Jednotlivé části našeho světa se proto většinou nachází ve stavu nerovnováhy. Našim cílem proto musí být rovnovážný stav chránit a prodlužovat, rovnováhu musíme neustále hledat a pokoušet se o ní. Je to nekončící proces, jemuž se říká konvergence a jeho vizualizací je spirála, po jejíž dráze se k rovnováze dospívá a zase se od ní odvrací, aby se do ní stav věcí opět navrátil. Objevujeme tak další důležitý pojem - cykličnost. Vždyť převedeme-li sprirálu či kruh do zobrazení obsahující časovou složku, získáme sinusoidu, neboli vlnovku ladně se vlnící od jednoho extrému ke druhému.

Faktem totiž je, že svět, a vše na něm, se vyvíjí v cyklech, neboli v již zmíněných spirálách. Rovnováha a cykličnost jsou navzájem propojené a přirozené principy. A to v kontrastu k umělému pojetí nekonečného lineárního růstu, který je nám často předkládán jako norma.

Cykličnost nás obklokuje tak mnoho a samozřejmě, že jsme ji zapoměli vnímat. Nenuceně k nám přichází ve formě střídání ročních období, dne a noci, přílivů a odlivů, metabolických procesů, cirkadiáních rytmů a hormonálních cyklů, úmrtí a zrození. Zapoměli jsme, že vše je dynamické, vše je v pohybu. Snad proto, že se nedokážeme zastavit, jsme v neustálem shonu, který nám brání jej vnímat. Abychom poznali, že se pohybujeme, že nás proud unáší, musíme se umět zastavit. To je důležité především proto, abychom poznali, kde se nacházíme a jakým směrem se vlastně ubíráme. Což je pro hledání rovnováhy klíčové.

"Všimněte si svého dechu. Nemůžete jen nadechovat, růst. Musíte vydechnout, dojít fáze klidu a prázdnoty. Jeden cyklus bez druhého postrádá smysl a vede k zániku. To je cykličnost v její nejčistší formě."

Jak jsme zapomněli na tanec dějin

Je zajímavé, a také velmi poučné, vydat se po stopách tohoto fenoménu naší doby. Vždyť k přechodu na lineární paradigma nedošlo přes noc, nýbrž skrze několik zásadních historických zlomů. První trhlina v cykličnosti se objevila během zemědělské revoluce cca 10 000 př. n. l. Lovec-sběrač žil v přítomném cyklu "hlad–lov–hostina". Až zemědělec začal uvažovat v akumulační přímce. Více obilí znamená více lidí, více lidí znamená potřebu více polí. Poprvé se objevil koncept neustálého rozšiřování namísto pouhého udržování rovnováhy s ekosystémem. Nicméně zemědělec byl stále ještě silně vázán na cyklus ročních období.

Dalším zlom přišel s příchodem Abrahámovských náboženství. Pohanské kulty a východní filozofie (hinduismus, buddhismus) vnímají čas jako kruh (samsára, střídání věků). Abrahámovská náboženství (judaismus, křesťanství, islám) však zavedla lineární čas. "Stvoření-cesta dějinami-spasení a/nebo konec světa". Čas přestal být nekonečným tancem a stal se cestou z bodu A do bodu B. To položilo základy pro západní posedlost "pokrokem".

Na přelomu 17. a 18. století pak přišlo Osvícenství a vědecká revoluce. Zde se zrodil moderní racionalismus. Myšlenka, že příroda je "stroj", který lze rozebrat, pochopit a ovládnout. Francis Bacon a René Descartes definovali člověka jako "pána a držitele přírody". Rovnováha byla vnímána jako stagnace, cílem se stalo neustálé zdokonalování a hromadění poznání.

Během Průmyslové revoluce a zrodu kapitalismu v 19. století došlo k momentu, kdy se lineární paradigma stalo "náboženstvím". Příchod továrního provozu a železnic vynutil přesný a standardizovaný čas. Život už neřídilo Slunce (cyklus), ale hodiny (linka). Otec moderní ekonomie - Adam Smith a další definovali úspěch skrze kumulaci kapitálu a ekonomický růst. Pokud ekonomika neroste, považuje se za nemocnou. Zde se zrodila ta nelogičnost, které nyní čelíme: nekonečný růst v konečném prostoru.

Praxe jako cesta k optimu

Tento web je mimo jiné o praxi. Především pohybové praxi, jogové, meditační, mentální, duchovní, o praxi udržitelnosti. Pochopení principu rovnováhy a cykličnosti je zároveň nutnou podmínkou k pochopení principu a správného uchopení praxe jakožto hlavního nástroje rozvoje člověka. Praxe nikdy nekončí, není přerušována dovolenou, střídá aktivní a pasivní fáze, sebevědomě si razí cestu k optimu. Nepochybně platí, že rovnovážný stav může být vnímán subjektivně. A může být proto předmětem diskuzí a rozepří. Zároveň, v souladu se zkušenostmi z jeho hledání se může optimum posouvat, redefinovat, už víme, že není statické. Proto cesta jeho hledání nikdy nekončí. Tak jako praxe samotná.