Hranice síly - když se dar stává břemenem
V moderním světě jsme si zvykli zaměňovat objem svalů za sílu. Tato iluze nás vede k touze maximalizovat obojí: stanovujeme si stále vyšší cíle ve zvedání břemen a usilujeme o co nejvypracovanější muskulaturu. Avšak v rámci konceptu Homo Animalis hledáme něco jiného. Nejde nám o absolutní maximum, ale o vysoký silový koeficient, tedy o sílu v poměru ke své váze.
Téma "přesílení" neboli toxicity síly je v konceptu rovnováhy klíčové. V biologii totiž neplatí, že více je vždy lépe. Existuje bod, kdy se z přínosu stává zátěž, z daru břemeno. Tento stav se projevuje několika způsoby.
Ztráta plasticity a "pohybové brnění"
Když je budování síly příliš jednostranné, tělo začne tuhnout. Svaly v trvalém napětí (hypertonu) ztrácejí schopnost relaxace. Člověk pak vypadá jako v brnění – i jednoduchý pohyb vyžaduje obrovské množství energie, protože antagonisté se neumí uvolnit a bojují sami se sebou.
Zde narážíme na poruchu tzv. reciproční inhibice. V ideálním stavu mozek při napnutí jednoho svalu automaticky vysílá signál k uvolnění svalu na opačné straně kloubu. Přesílený systém však tuto schopnost ztrácí a svaly zůstávají v neustálé "kokontrakci". Ztrácíme tak ekonomiku pohybu. Živočich v přírodě musí být efektivní; "přesílený" moderní člověk se vyčerpá i při běžné chůzi, protože jeho svaly neustále přetlačují samy sebe.
Strukturální slepá ulička
Svalová tkáň se adaptuje v řádu týdnů, ale pasivní struktury – šlachy, vazy a kosti – potřebují měsíce i roky. Pokud budujeme sílu příliš agresivně, například za pomoci suplementů, stane se "motor" (svaly) silnějším než "podvozek" (úpony a klouby). Výsledkem jsou utržené šlachy, únavové zlomeniny a chronické záněty. Síla se stává destruktivní pro vlastní integritu.
Snížení senzorické citlivosti
Vysoké svalové napětí tlumí schopnost těla vnímat jemné signály. Čím více "hrubé síly" v systému je, tím méně vnímáme nuance terénu pod nohama nebo nastavení kloubů. Ztrácíme reaktivitu – organismus nereaguje na nerovnost pružně, ale naráží do ní jako tuhý blok.
Když je organismus dlouhodobě vystavujen jen vysokému napětí bez kompenzace (uvolnění, mobility, dechu), jeho nervový systém nastaví hypertonus jako nový standard. Svaly už nikdy neklesnou na nulové napětí, i když člově zrovna spí nebo sedí. To vede k:
Senzorické slepotě: Představte si to jako rádio, které hraje příliš nahlas. V tom hluku (vysoké svalové napětí) už neuslyšíte tiché zvuky (jemné signály z kloubů a šlach). Proto přesílený člověk ztrácí cit pro jemnou motoriku a rovnováhu.
Psychosomatickým poruchám: Chronické napětí v těle zpětně ovlivňuje psychiku. Tělo, které se neumí uvolnit, vysílá mozku signál: "Jsme v ohrožení, musíme být v pozoru." To vede k únavě, stresu a neschopnosti skutečně relaxovat.
Mentální rigidita - síla jako jediné kladivo
Jak jsme si už řekli v úvodu o síle, mezi jeji fyzickou a mentální formou existuje přímá vazba. Pokud je naším jediným nástrojem síla kladiva, každý problém začne vypadat jako hřebík. Člověk se pak snaží každou životní situaci "přetlačit" vůlí a hrubým výkonem. Mizí hravost, kreativita a ona lehkost bytí, kterou by měl zdravý Homo Animalis vyzařovat.
Metabolická daň
Svalová hmota je nejdražší tkáň v těle. Nadměrný objem zbytečně zatěžuje srdce a trávicí trakt. V kontextu přežití je svalnatost nevýhodou – tělo je v režimu vysoké spotřeby, což vede k rychlejšímu opotřebení. Z hlediska evoluce je sval, který neslouží pohybu, "parazitem". Pomysli na obrovského kulturistu, který musí jíst každé tři hodiny, aby své svaly uživil. To je v přírodě rozsudek smrti. Skutečný Homo Animalis musí být schopen fungovat i v nedostatku.
Ideál Homo Animalis - síla tětivy, nikoliv brnění
Rozdíl mezi funkční silou a estetickým objemem je rozdílem mezi "skutečným motorem" a "nafouknutou kapotou". Naším vzorem není kulturista, ale spíše šlachovitý horolezec nebo Bruce Lee. Hledáme optimální, nikoliv maximální hmotu.
Relativní síla: Bruce Lee nebyl silný absolutně, ale byl neskutečně silný relativně ke své váze. Pro živočicha, který se musí přitáhnout na větev nebo bleskově zaútočit, je každý gram zbytečného svalu mrtvá váha.
Šlachovitost (Kvalita nad kvantitou): Horolezec má "hustou" tkáň a extrémně adaptované šlachy. Tato síla je tichá – není vidět na první pohled, ale je mnohem odolnější než svaly plné vody a glykogenu.
Kulturistická past: Izolované ostrovy síly neumí komunikovat. Navíc nadměrná hmota fyzicky překáží v pohybu. Pokud nemůžete plynule fungovat po všech čtyřech, jste vězněm vlastní síly.
Usilujeme o filozofii šlachovitosti – o sílu, která je úsporná, inteligentní a nenápadná. Síla, která v klidu vypadá jako bambusový prut, ale v akci se napne jako tětiva luku.
Zlaté pravidlo rovnováhy
"Síla je kontraproduktivní v momentě, kdy začne omezovat mobilitu, adaptabilitu a vnímavost. Skutečně silný jedinec je ten, který svou sílu ovládá, nikoliv ten, který je jejím vězněm."
Odpověď na otázku, kolik síly je tedy "tak akurát", není ale vůbec jednoduchá a je bezesporu subjektivní. Na co však odpovědět lze, je: Kdy je síly málo? Jaké je naše nezbytné silové minimum?
O tom ale zase někdy příště.